Art od Komáří vížky


malý knírač

narozen: 14.10.2001

otec: Gino Mounty z Dixie

matka: Cecilia Cindy Malý kavalír

zkoušky: agility SA1, SA2, ZZO

čemu se ještě věnujeme:
Dogtrekking, Obedience




Jmenuji se sice Art, ale když si pro mne noví páníčci do Horní Krupky u Ústí nad Labem přijeli, měli již celou rodinou vymyšlené a schválené jméno Denny, takže mám jména dvě. Někdy jich je dokonce i více, záleží, jak zrovna plním paniččiny představy.

Má šéfka si mne vybírala s představou, že budeme spolu běhat agility, ale moje a její představy o běhání se občas slušně rozchází. Proč bych měl z áčka a kladiny sbíhat až dolů, když je pohodlnější seskočit dřív, proč se držet jím zvoleným směrem, když se dá jít jinam, co na tom, když za mnou spadne občas jedna laťka, ... nebo dvě,... nebo tři? Agility je přece zábava, tak to všichni říkají, tak nevím, co se ji nelíbí, když já se tak skvěle bavím. Je pravda, že když jsem byl mladší ( a hloupější) snažil jsem se víc, ale časem jsem zmoudřel a nepřeháním to, chce to s rozmyslem. Když ovšem má netopýří ouška zaslechnou sebeslabší zašeptání "aportek" měním se v neřízenou střelu, hned vedle slůvka "nááá" to je můj nejoblíbenější povel

Když si mě přivezli domů, seznámil jsem se s Benem, postarším kokršpanělem žijícím již 10let přede mnou v naší smečce, se kterým se panička agility chtěla věnovat, ale bohužel jeho zdravotní stav to nedovoloval, proto si pořídila pak mne. S Benem jsme se vždy tolerovali, já si nevšímal jeho, on mne. Bohužel Beník dne 17.10.2008 naši smečku ve věku 16,5 let navždy opustil.

V srpnu roku 2005 mi páníčci pořídili na hraní malého černého fousatého kámoše Vilíka. Byl to pro mne šok, když mi po návštěvě u nějaké paní nacpali do auta mrňavé ošklivé štěně. Celou cestu jsem se na něho ani nekouknul v naději, že to je zlý sen, ze kterého se probudím a budu mít dál gaučíček, pelíšky, lavici v kuchyni, postýlku, hračky, mňamky a páníčků ruce jen pro sebe. Neprobudil jsem se, ale jak jsem tak přemýšlel, řekl jsem si, že to s ním zkusím a musím říct, že to tak hrozné není. Viliho jsem si vychoval k obrazu svému, když si chci hrát, má vždycky chuť a čas, hračky mu půjčuji podle své nálady, oblíbená místečka mu taky půjčuji, nemůžu přece ležet všude najednou, jen o jídlo se s ním nedělím, to jsem mu vysvětlil, ale občas musím připomenout. Moje velká panička s ním neběhá, je malé paničky, takže mi vlastně o nic nejde.

V květnu 2008 jsme s Vilim zažili další šok a to když si páníčci domů přivezli takové malá bílo - hnědé holátko, ze kterého se vyklubalo štěně parson russel teriera. Říkáme mu Arčí. Holátkem zůstal dodnes, chlupy krátký, vousy žádný, samá noha, krom toho jsou ty jeho brr bílý chlupy doma všude, běda vyprávět!
Copak já, já jsem se s ním skámošil hned, mne ti naši páníci už jen tak něčím nezaskočí, ale chudák Vili se s dalším konkurentem smiřoval těžce a ještě dnes se mu spíš vyhýbá a moc kámošit s ním nechce.
Arčí je, jako správný terier, malý hajzlík, ale já jsem si ho, stejně jako Viliho, vychoval k obrazu svému, ale je pravda, že se neustále pokouší mne nějak přelstít a občas vystrkuje růžky. Zatím jsem však šéfem smečky stále JÁ!... Tedy až po paničce...
Arčí není ani mé paničky, ani malé paničky, ale pánečka, takže v naší smečce je to 3:3, ideální poměr ☺

Agility
S agility jsme s paničkou začali brzo, jen co to počasí na jaře 2002 dovolilo. Učil jsem se rychle. První závody jsme odběhli 1.5.2003. Postupně jsme splnili pro přestup do SA2, splnili jsme i pro přestup do SA3, ale paničce se přestoupit nechtělo a tak jsme dál běhali ve dvojkách. Se změnou zkušebního řádu jsme byli nuceni přestoupit do trojek, ale jak se dalo předpokládat, vydrželi jsme tam rok a jsem zpět ve dvojkách, kde už zůstanu.

Dogtrekking
Dalším, co na nás páníci vymysleli je Dogtrekking. Začalo to nenápadně. Koupili nám postroje (ze kterého já nejsem vůbec nadšený, když to na mně navlíknou, tak se nahrbím a nafouknu, aby viděli, že se mi to nelíbí, ale vzhledem k tomu, že jsou asi slepí, zase splasknu, neb choďte si nahrbení se zadrženým dechem...), nová vodítka, pro sebe si koupili taky postroj (pás) ke kterému si nás připínají a začali nás vláčet po delších výletech. Dorazili to tím, že s námi vyrazili v červenci 2008 na opravdový Dogtrekking, tedy jen "krátkou" trasu - okolo 40km, "Hanáckou štreku" a tím začala naše kariéra "dogtrekařů".

Obedience
No a aby byl výčet disciplín kompletní, tak na podzim roku 2008 s námi začali zkoušet Obedienci. To bych řekl, že je asi nejvýnosnější sport - pro mne. Je to o samých pamlscích, hýbat se zase tak moc rychle nemusím, to se mi bude asi líbit ☺

To by o mně bylo asi zatím vše. Pokud se chcete dozvědět víc, mrkněte na naše stránky, kde je spousta článků, výsledků a fotek z aktivit naší malé smečky.

Dennyho, Viliho a Arčího stránky najdete ZDE